Rozhodla jsem se ho najít :)

Koho? Svůj styl...

Možná mi to nebudete věřit (anebo naopak si říkáte, že Vám to bylo jasné hned ze začátku), ale bojím se, že nemám svůj styl. Nevím, jaká jsem a co mi sluší a co ne, ač jsem už dosáhla svého věku, připadám si jako módou nepolíbená. Líbí se mi elegantní ženy, docela často jsem uvažovala o tom, jaké je to krásné, když nosí ty elegantní kabátky, halenky a sukýnky. Líbí se mi sportovní styl - ale přijde mi, že to vůbec není můj šálek kávy. Nevím, co si vybrat. Můj šatník je změť mnoha stylů a barev a pořád mi připadá, že tam nic není.

wertyuiop.pinger.pl

Vím, že miluju červenou a na druhých se mi líbí krásné doplňky. Já sama nemůžu nosit náušnice, což mě připravuje o spoustu příležitostí, jak se zkrášlit na večer. Nemůžu nosit ani prstýnky, protože mi dělají ekzém. Jediné, co tedy připadá v úvahu je koupit si nějaké zajímavé náhrdelníky nebo pevné náramky.

Obdivuji svoje kamarádky i jiné ženy, které se dokážou tak pěkně obléci i s mnoha doplňky. Našli svůj styl a já si připadám vedle nich jako nějaký špatný klon popelky, který je naprosto bezradný a neví, co si koupit a co ne. Moje nejlepší kousky jsem získala buď nějakou náhodou nebo za doprovodu mamky či kamarádky :)

Fashion Glam

Je na tom někdo stejně jako já? Nebo máte nějakou dobrou radu? :) Rozhodla jsem se, že na tom zapracuju a jakmile budu mít příležitost, oběhnu nějaké krámky sr zajímavými doplňky. Tam bych asi mohla začít. To o těch doplňcích nemám teda ze své hlavy, ale někde sem to vyčetla :)

Lemra líná

Jak si tak čtu svůj minulý článek, uvědomila jsem si, že koncept jsem vytvořila již hodně dávno. Ještě v té době, kdy jsem si myslela, že budu články překládat do jazyka anglického. Ale protože mám času pramálo a jsem lemra líná, bohužel se tak nestane. Nebudu ale nic mazat, abych měla důkaz toho, jak se bohužel mění to co chceme.

Poslední dobou mám toho času čímdál míň. Z práce do práce, abych nevypadala jako koule, snažím se aspoň dvakrát týdně chodit cvičit, do toho mám postupně rozplánovány schůzky s kamarády, známými a bývalými kolegyněmi, kvůli stavu - nebýt koule musím chodit často nakupovat a když do toho ještě zavolá mamka, že jí volala babička, že jsem jí dlouho nevolala, jsem vyřízená.

Ne, nestěžuju si na svoji situaci, jen chci takovou menší trochu oklikou vzdát hold všem maminkám, co pracují, starají se o rodinu a ještě k tomu studují, protože já si to nedovedu dost dobře v tuto chvíli představit.

Moderní doba nám sice mnoho věcí usnadňuje, urychluje, ale na druhou stranu nám ty nové možnosti berou spoustu času. Doufám, že se mi podaří najít nějaký pěkný kompromis a budu mít více času :)

Osud/Fate

Každý musí v něco věřit. Nemusí to být ryze náboženského ražení - aneb jak praví klasik " Jsem ateista, díkybohu". Člověk může věřit v boha, ve více bohů, v satana, ve svoje schopnosti, v osud...

Myslím, že se můžu zařadit do poslední skupiny. V boha jsem nikdy nevěřila, nepočítám situace, kdy jsem zkoušela prosit jako dítě neviditelnou sílu, aby mi pomohla s nějakým problémem. Věřit na osud, věřit osudu nebo vůbec si uvědomovat, že podle mě nějaký osud je, jsem začala teprve nedávno.

Myslím, že všechno co se stane, má svůj smysl. Všechno nějak ovlivní náš život a posune nás dál. Ráda přemýšlím nad všemi těmi situacemi, které mi osud zavál. Ráda čtu knihy o osudu a miluju osudové filmy. Obzvláště Osudový dotek. Ten je mi osudový ještě tím, že mě na něj chtěl někdo sbalit. A osud tomu chtěl, že se mu to povedlo i bez toho filmu :)

Myslím, že nikdy nevymažu ty situace, které mohly ovlivnit můj život tak, že by se vydal jiným směrem. Ale věřím, že to co se má stát, stane se... a já bych stejně byla tam kde jsem. Vcelku spokojená se životem, pořád něco plánující, zdokonalující, pořád stejná.

A ptáte se, co mi osud přinesl?

..............ale to byste mi stejně nevěřili ;-)

Kopla mě kovářova kobyla

Rčení: "Kovářova kobyla chodí bosa" zná určitě každý. Já si vždycky představila kuchaře, co doma nevaří, švadlenu, co si na sebe nic neušije, nebo automechanika, co si nerad opravuje auto. Teď si pod tímto rčením představím i sebe. Od té doby, co v práci píšu několik článků týdně a denně texty na několik webových stránek, nemám na svůj "internetový deníček" čas. Né, že bych na něj nemyslela - v zápisníčku se mi množí různé nápady, o čem psát a každý den ráno si říkám, že usednu večer k počítači a napíšu prozměnu něco ze svého života. A pak přijde odpoledne a mě se u toho počítače (po 8 hodinách sezení u počítače) sedět nechce.¨

Jelikož mám ale předsevzetí ( ano, já také!), tak se budu zase snažit :)