neděle 27. listopadu 2011

A svět je naruby

A svět je naruby..... Nemyslím tím tu pohádku o babičce, která něco provedla a na základě toho se celý svět obrátil naruby, takže chodili po stropě a tak....
Svět je naruby protože...

Zdroj: upc.cz



...v práci mě to baví - musím napsat zatím, protože člověk nikdy neví.....:)

... dělám v IT!!!!

... (a zase ta práce)...mojí prací je psaní!!! Sice jde o články, které musím napsat, čili mnohdy nemám na výběr...ale píšu! A můžu popustit uzdu své fantazii a používat pestrobarevné slovní spojení a věty, které zní tak vznešeně :-)

Zdroj: www.cestovatel.cz
... každý den musím chodit do práce po MOSTU. (Ten kdo mě zná, ví, že se mostů bojím...)

... máme v práci víc chlapů než ženských....

... nemusím nikomu (v práci) říkat, psát - že jdu na záchod ....

... se mi líbí jedna raperská píseň....(doufám, že nebudu ukamenovaná, pokud jsem se ve stylu spletla :) )


... mě přešla chuť na cukroví...

... jsem dokázala zanotovat tu píseň židovského sboru z Nabucca
Zdroj: www.retalpro.cz

Zdroj: wikipedia
... nám opravili zámek v Lednici a vypadá jako z pohádky!!!

... jsem se přistihla....že někdy pomyslím na slovní spojení "přijdu dýl" - ale z huby jsem ho naštěstí nikdy nevypustila :) (Moraváci mi snad tento myšlenkový prohřešek prominou :-) )

neděle 20. listopadu 2011

Kniháček

Jsem vášnivý kniháček.
Ptáte se, co to vůbec znamená? Je to moje osobní označení pro milovníka knih. Slovo knihomol mi totiž vůbec nepřijde pěkné a natož vystihující slovo. Je pravda, že o mě rodiče pořád prohlašovali: "Elík je knihomol". A tím chtěli vysvětlit vše. To, že vím, co bych neměla, to, že trávím víc času v knihovně než doma, to, že nejsem nějak dobrá ve sportech.

Zdroj: http://weblogs.sun-sentinel.com
Knihy miluju. Miluju jejich vůni, miluju to vzrušení při čtení prvních řádků knihy, miluju její tvar, jsem nadšená, když knihu dostanu jako dárek. U knih, které mě upoutaly více než ostatní si budu navždy pamatovat ten pocit, který jsem měla po jejich přečtení.

Nepamatuju si svou první knihu, ale vím, že Honzíkova cesta mě neupoutala, Děti z Bullerbynu mě rozesmávaly a po Malém princi jsem dlouho toužila. Když mi bylo asi tak deset, rozhodla jsem se jednu knihu přečíst za jeden den. Byla to Luisa a Lotka. V knihách jsem dovedla ležet, s knihou jsem seděla, stála, četla jsem za chůze, na svém tajném místečku na posledním schodu...

Knihy si vybírám. Nedokážu číst všechno. Přečtu první stránku a pokud mě nezaujme, většinou má autor smůlu. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo a proto například nikdy nezapomenu na knihu Komu zvoní hrana, která byla součástí povinné četby a která mě naprosto nezaujala na prvních stránkách. Toho, že jsem překonala své předsudky, rozhodně nelituji.

Zdroj: http://www.sodahead.com/
Před několika dny jsem objevila Kniháčkovskou sociální síť. A naprosto mě nadchla! Člověk se může přihlásit pomocí Facebooku (jak jinak, že, v dnešní době) a hodnotit knihy, které přečetl, debatovat s ostatními čtenáři a sbírat inspiraci. Já sama mám většinou velký problém najít něco, co bych chtěla číst jen tak a proto jsem ráda za každý tip, který dostanu. Takže, pokud nějaký takový máte, sem s ním!
A pokud se chcete přidat k nám, kniháčkům, stačí se podívat na BookFan.

sobota 19. listopadu 2011

A je to tady ....

Zdroj: http://www.linziehunter.co.uk
A je to tady. V pondělí nastupuju do nové práce. Mísí se ve mě pocity nadšení, očekávání a zároveň nervozity a strachu. Už několikrát jsem měla sen, že jsem: zaspala, šla na špatné místo, že mě někdo zdržel a já tak nedošla včas první den do práce. Je to docela ironie. Člověk se připravuje na pohovor, vyfikne se, přesvědčuje sebe i ostatní, že je nejlepší pro danou pozici...A pak ho přijmou a stane se to, že čím víc se to blíží, tím je nervóznější...

Tak jsem si vyhledala na internetu rady, co dělat/nedělat první pracovní den.
Máte: přijít včas, pěkně se obléci, naslouchat, zapisovat si, usmívat se a být milí a nechat si svůj názor zatím pro sebe

Nemáte: přijít pozdě (zaspat, jet na špatné místo..), obléct si minisukni a výstřih, povídat hned detaily o sobě a tom, co vám vaří babička, když se stavíte na oběd, všechny hned zasvětit do toho, jak to tam mají blbě udělané, jo a nosit hruštičky ala Hujer. 
Zdroj: http://thegloss.com
Myslím si (na základě toho, že je to třetí zaměstnání, kam nastupuju), že by si člověk měl první den hlavně zabalit sebou věci, které by mohl potřebovat. A to: papírové kapesníčky (my ženy víme proč), láhev s vodou (nikdy nevíte, jestli si budete mít možnost si zajít někam pro pití), tužku, malinký bloček na poznámky, nějakou sušenku, případně ovoce, které se nerozmačká (jablko) a nějaký časopis/knihu (v případě, že nebudete pozváni na společný oběd nebo se ho nebudete chtít účastnit (což nedoporučuju!), tak se bude hodit pro zvednutí nálady). 

Je dobré juknout na webovky, na nějaké aktuality o firmě, abyste mohli rozvinout duchaplnou konverzaci ;-) Mě například potěšilo, že "naše firma" podporuje Tyflocentrum, což by mohlo být společné téma, protože jsem o zrakově postižených psala bakalářku. 

První den je vždy jen jednou, a to, jak se člověk uvede, to ho bude provázet. Proto raději zapomeňte, vtipní, obratní, rychlí, soutěživí a zkuste se převážně usmívat a být milí na ostatní. A to hlavní: dobře se na to vyspěte - nejlépe do růžova.
Zdroj: http://dafdoo3ah-diary.blogspot.com
Tak doufám, že stejně jako já, i vy budete po prvním dnu tančit tanec vítězství:


úterý 15. listopadu 2011

Láska je jen slovo

Člověk za život může přečíst spoustu knih. Některé jsou přečteny povinně ve škole, jiné jsou přečteny jen tak "z nudy" na letní dovolené, u jiných člověk tři sta stran doufá, že se mu kniha začne líbit, k některým se člověk rád vrací celý život. A pak jsou tu knihy, které čtete jedním dechem, v sedě, ve stoje, na zastávce autobusu, v koupelně, než se vám napustí vana, před začátkem vyučovací hodiny. Jsou to knihy, jež dočtete a pak ještě dlouho přemýšlíte o příběhu, o tom, jak vás to zasáhlo, protože knihu nemůžete dostat z hlavy. Takových knih není mnoho. A já bych si ráda takto uchovala vzpomínku na ty, které mě zasáhly.

Zdroj: http://www.pinktaxiblogger.com
Poslední knihou, která mi tohle udělala, byl román "Láska je jen slovo" od Johannese Maria Simmela. Vůbec nepatří do kategorie těch sladkobolných romantických knih, jak by mohl mnohým napovídat název, ale o lásce samozřejmě pojednává.

Čím na mě udělala takový dojem a o čem vůbec je?

Především tím, že hned na začátku knihy jsme se dozvěděli, že hlavní hrdina Oliver zemřel. Policista, který má vyšetřovat jeho smrt, dostává do rukou jeho deník. Tento deník byl odeslán do nakladatelství a měl být vydán jako kniha "Láska je jen slovo". Kniha začíná prologem a popisuje místo smrti Olivera. Tato kniha si mě získala už po přečtení první stránky, tím, že děj začínal koncem a já přesto celou knihu doufala, že to bude jinak...

Děj knihy je situován do poválečného Německa a autor nám ukazuje především názory mladých lidí na situaci tehdejší společnosti. A společně s deníkem Olivera, který je samozřejmě psaný v ich-formě a tvoří podstatnou část Simmelovy knihy, se můžeme stát součástí tohoto neobyčejného příběhu.
Zdroj: http://confessionsofthediarist.tumblr.com
Jednadvacetiletý Oliver přijíždí do posledního internátu v Německu, ze kterého ještě nebyl vyhozen. Internáty opouští natruc svému otci, který se k němu nezachoval hezky. Na cestě do internátu se seznámí s Verenou Lordovou, která je o 12 let starší než on a je to žena Manfreda Lorda, který spolupracoval s Oliverovým otcem. Do Vereny se rychle zamiluje a začnou se tajně scházet. Jejich vztahu ale okolnosti nepřejí. Stanou se oběťmi vydírání a když se i Verenin manžel nakonec dozví pravdu, pohrozí jim tím, že jim zničí společný život tak, že nenajdou práci a ocitnou se v chudobě.

A to, jak se Verena rozhodla, jak zemřel Oliver a další podrobnosti sem raději nenapíšu, kdyby někdo z vás se chtěl vydat do Frankfurtu s Oliverem a Verenou, zjistit si to sám ;)

Tuto knihu jsem četla zhruba před dvěma lety. Nepamatuju si příběh do detailu, nikdy ale nezapomenu na ten pocit, který jsem měla po přečtení této knihy. A to je podle mě tím nejlepším hodnocením pro autora. Tohle nepřekoná ani stylistická dokonalost, či aktuálnost knihy. Nevěříte? Přečtěte si to ;-)

Zdroj: http://www.designmagazin.cz/umeni/

 A na závěr ukázka z úvodu knihy:

První zmizelo pod sněhem slovo nikdy… jako druhé zapadalo slovo stále…
List, na kterém byla napsána tato slova, se zachytil o třísku trčící z podlahy v místnosti ve věži. Tak odolával průvanu mezi okenními otvory ve starém zdivu. Krystalky sněhu se snášely na podlahu zamazanou od krve. Prkna byla stará, krev na nich čerstvá, mladá, vlhká a teplá. Prkna byla stará jako černé střešní trámy, jako hrubé, neforemné kameny ve zdivu a jako zpuchřelé točité schody, rovněž potřísněné krví. Nejstarší z toho všeho byla věž. Mnoho set let stará. Starší než křesťanství v této zemi.
Slovo zapomenout… a na jiném místě listu slova celým svým srdcem… teď přikrýval sníh, přikryl ale i jméno, jímž byl podepsán dopis. Nerovné řádky byly psány chvatnými tahy běžného ženského rukopisu. Ve velkém strachu, ve velkém spěchu nebo ve velkém zoufalství musel být napsán vzkaz, který tu sníh pohřbíval, bezhlesně a tiše.

Str. 1 (prolog); nakladatelství Práce, Praha, rok vydání 1991


pátek 11. listopadu 2011

moje YES etapa :)


Hned na začátku tohoto článku chci napsat, že to není úplně moje originální myšlenka (nejdříve se tato problematika řešila ve filmu Yes Man a do ženské podoby si jej převedla moje oblíbená autorka blogu Renata Francová), nicméně protože je to opravdu ze života, potkalo to i mě a tak jsem se chtěla rozepsat o tom, jak mě to nadchlo :-)

Ve filmu, který vznikl v roce 2008 jde o to, že se hlavní hrdina přidá do nějaké organizace, která podněcuje své členy, aby na všechno, co je potká, říkali ano. "Ne je zapovězené slovo!". Hlavní hrdina se pak stane šťastnějším, dostane lepší práci (aspoň myslím) a získá dívku svých snů. A jak říkám já i Renata, pokud budete říkat ANO :) tak se váš život stane zábavnějším a přinese vám to nevídané zkušenosti.

Nemůžu sice přesně časově určit, kdy jsem s touto "filosofií" začala, ale můžu potvrdit, že za poslední dobu jsem zkusila spoustu nových věcí, ke kterým bych se díky své obvyklé lenosti nedostala. A jsem tomu ráda.

A abych nebyla tajemná jako hrad v Karpatech, uvedu i pár příkladů. Půjdeme pěkně pozadu, takže začnu s dneškem. Volal mi přítel, ať si jdu zahrát badminton, protože mu odpadl spoluhráč. Já byla zrovna po příchodu domů, připravená si lehnout na kanape a pustit si nějaký příjemný seriál, když v tom mě osvítila asi dobrá vůle a já mu na to řekla: "Ano". Nevím, jestli byl v tu chvíli víc překvapený on než já (chápej, že jsem totální nesportovec + navíc lenoch), každopádně to stálo za to. Mám nacvičené podání a jsem připravena i příště vyrazit mezi tu bandu potících se mužů.

Ano jsem řekla i před rokem když se mnou chtěl vytvořit soutěžní dvojici ve stolním fotbálku (opět chápej, že jsem nesportovní a levačka z obou stran :-) ). Nyní jsem již nedílnou součástí pravidelných turnajů, hrajíc sice pořád stejně komicky, nicméně jsem zapadla do komunity a vyskytuju se pravidelně v té výborné společnosti ostatních hráčů.

Ano jsem řekla i sama sobě při tvorbě tohoto blogu, díky kývnutí jsem měla na sobě před týdnem poprvé v životě halloweenský kostým, upekla jsem první muffin, získala novou práci (!), včera objevila výbornou kavárničku s hustou čokoládou a před chvílí jsem se domluvila, že se dáme s panem domácím na zdravou stravu! A co je hlavní, líbí se mi to. 

Jak jsme se učili v hodinách komunikace, ANO je základní pozitivní slovo! Pokud budeme používat pozitivní slova, budeme mít pozitivní myšlení a i náš život nám bude přinášet více radosti. 

Takže neváhejte a zkuste to taky, řekněte jednou ANO (samozřejmě je to na pováženou pokud potkáte třeba ty dámy se Strážnou věží nebo podezřelé pouliční prodejce paušálů).

pondělí 7. listopadu 2011

Chuťové vzpomínky na filmy a seriály

Paměť je pro člověka velice důležitá. Slouží k uchovávání informací. Když se někdy člověku stane, že o paměť přijde, nastane velký zmatek. Je několik druhů paměti. Ta, o které jsem chtěla napsat pár slov a která mě provází životem, je moje smyslová paměť a konkrétně chuťová. Anebo spíš to jsou vzpomínky na filmy a seriály spojené s jídlem (to zní ale mnohem primitivněji). Je to prostě věc, která mě provází životem. Jak říká mamka: "Na blbosti, to jsi kadet." :-)

Zkrátka a dobře, některá jídla (když je vidím a jím) ve mě vyvolávají (nostalgické) vzpomínky :-)
Třeba čerstvé rohlíky. Když je jím, vzpomenu si na seriál Škola Zlomených srdcí.
Tento seriál začínal vždycky kolem třetí hodiny odpoledne a to přišla domů mamka a měla čerstvé rohlíky na odpolední svačinu.

Dalším jídlem je sladký popcorn. Ten jsem poprvé (a naposled!)jedla u filmu: Trable s opičkou.

Poslední film, který si vybavuju ve spojitosti s jídlem je český film Medvídek, u kterého jsem poprvé jedla sýrové nachos (a pak jsem také byla patřičně upatlaná)

Omluvte kapánek primitivnější téma (než obvykle), ale potřebovala jsem si to někam zapsat. To víte, paměť už mi tolik neslouží a bude to jen horší a horší! ;-)

Romantika

Zdroj: http://www.mujdum.cz
Romantika!
Co se vám vybaví, když se řekne tohle slovo?
Někomu se vybaví ten přiblblý vtip o Romanu Tyčkovi (znáte?), někdo si představí vanu plnou pěny, svíčky kolem postele plné růží, nápadníka zpívajícího serenádu za úplňku. Romantika je krásná věc i pro mě, ale musím přiznat, že maximálně ve filmu. Ve skutečnosti dávám více přednost realitě. Tomu, když mi lidé ukazují, že mě mají rádi tím způsobem, že se ke mě chovají hezky v každé situaci a nejen určitý den, kdy se zapálí svíčky a někdo prohlásí "Zlato, uděláme si večer romantiku, jo?" Někdy je holt romantika přeceňovaná. 

Ve slovníku cizích slov je uvedeno, že romantika jsou představy plné neobyčejnosti, fantazie. Nemůžu o sobě říct, že nejsem snílek. Jsem. Přesto si opět troufám říct, že mám raději skutečnost, protože bych chtěla aby se můj sen stal skutečností :-)

Romantika je odvozena od Romantismu. Ten se objevil na konci 18. století, aby reagoval na monopol rozumu. Romantismus staví na citu, individuálním prožitku a trýzněné duši. A právě ta trýzněná duše je to, co mi romantiku připomíná nejvíce. Je to smutek, nenaplněná láska, tragický osud. Veselé věci pro mě vyjadřují štěstí, radost, ale ne romantiku. To možná vystihuje fakt, proč tolik ženy řeší vztahy a jsou z nich smutné. Je totiž romantické plakat nad svým milým! A když ne nad současným, tak nad tím minulým, který odešel. 
Zdroj: http://www.photonature.cz

Když chci ze světa mnohdy kruté reality uprchnout, vezmu si knihu, pustím si film, hudbu. Samozřejmě, že vše z kategorie romantických. A ono to pomáhá. Nabažím se jí a můžu se dál zabývat starostmi všedního dne.

Když jsme u těch filmů, za jednu z nejromantičtějších scén považuji tuto:

Za nejznámějšího českého básníka romantismu je považován Karel Hynek Mácha. Je to prakticky symbol romantiky. U jeho sochy se scházejí zamilovaní na schůzkách po celé jaro a léto, a jeho báseň Máj je synonymem pro romantično. Nebo alespoň do té doby, než si člověk dá dvě a dvě dohromady (Máchovy deníky a Máj), a pak už jen nestačí zírat, jaký byl ten romantický človíček vlastně nestyda. Tím chci říct to, že přes veškerou romantiku sloužící k zaujetí snících žen, je tu vždy ta základní a realistická potřeba muže :)

Nastal listopad, barevný podzim, čas romantických duší je tady, tak si napusťte vanu (nepíšu napusťme, protože já ji nemám), zapalme svíčku a sněme ;-) a když budete mít čas, dejte mi vědět, jak romantiku vnímáte zase vy....

A na závěr mi stačí jen říct: Chci o romantice snít, ale nemusím ji mít! ;-)

pátek 28. října 2011

Johnny and the Moondogs

Zdroj: http://www.youtube.com/watch?v=egWkplVD2kY


Málokdo ví, že Johnny and the Moondogs je název, který dříve navrhoval pro Beatles John Lennon. Tehdy bylo moderní, aby se kapely jmenovaly podle frontmana a tímto stylem. Nakonec se postupně dopracovali k názvu Beatles, který je kombinací slova Beat a slovíčka  beetles což byl odkaz na kapelu Buddyho Hollyho The Cricets. Slovní přesmyčku má na svědomí John Lennon, který si rád hrál se slovy a dokonce se vydala celá knížka o těchto jeho "hrátkách". Má název Písání.

A odkud to všechno vím? Všechno je to zapsáno v knize s tvrdými deskami, která je polepená ústřižky novin a slepená slzami smutku, když v roce 2001 zemřel George Harrison. Byla jsem tehdy patnáctiletá dívka v pubertě, která se do této skupiny zamilovala. Věděla jsem o nich všechno. Od informací, kdo napsal kterou píseň a co znamená, přes jména manželek, milenek a dětí členů skupiny až po data narození a úmrtí. Viděla jsem všechny filmy, znala je nazpaměť a přála si, ocitnout se v šedesátých letech a zaječet si na jejich koncertě.

Myslím, že Beatles jsou dodnes pořádnou ikonou. Z jakého jiného důvodu by měl Paul každou chvíli jinou mladou manželku a nosáč Ringo bodoval u šťavnatých modelek?

I když je mnoho písní sladkobolných a správný "rocker" tyhle písně neposlouchá, Beatles tady byli a budou. Tak se nechte unést do šedesátých let a zapomeňte na jednoduché písně složené z jednoho slova.

Věděli jste, že píseň "Hey, Jude" je píseň pro Johnova syna Juliana, který byl smutný, že se jeho otec rozešel s matkou kvůli proradné rozvracečce Yoko?

 Zdroj: Youtube.com










Britský přízvuk/British accent

Zdroj: http://forbiddenplanet.co.uk/blog/2006/july-is-british-comics-month/
Angličtinu se učím už mnoho let. A přiznám se, že jsem nikdy dříve nerozlišovala, jestli se jedná o britskou, americkou či kanadskou angličtinu.

Až teď. Americká angličtina je fajn. Člověk to slyší v každém filmu, z písniček. Je to jednoduché, mluvit jako americkej borec.

Britská, to je něco jiného. Má v sobě tu překrásnou vznešenost a hrdost. Má ji v sobě Orlando Bloom, Keira Knightley, měl ji John Lennon, nebo Lady Diana.



Od té doby, co jsem objevila její krásu, se nemůžu nabažit britské hudby, filmů, seriálů a chci na výlet do Londýna.

A jaký je rozdíl mezi americkou a britskou angličtinou?
 Zdroj: Youtube.com






Strasti účastníka přijímacích pohovorů

Přijímací pohovor. Určitě ho každý z nás pracujících už někdy zažil. Má sloužit k tomu, aby si budoucí zaměstnavatel vybral toho nejvhodnějšího kandidáta a zároveň (a na to mnozí zapomínají!), aby si uchazeč vybral vhodného zaměstnavatele.

Zdroj:http://www.german-business-etiquette.com/19-job-interview.html
Během mé krátké "kariéry" uchazeče o zaměstnání jsem přečetla různé návody co dělat, co nedělat, jak se oblékat, jak pozdravit, jak napsat motivační dopis, jak se dívat na personalistu, abych byla vybrána jako budoucí zaměstnanec. Po těchto zkušenostech můžu naprosto bez nadsázky říct, že považuji můj styl za vytříbený. Dovedla bych dát mnoho rad těm méně zkušeným. A v ideálním případě dostat tu vysněnou práci. Přesto je tu velké ALE. Já ještě tu vysněnou PRÁCI nedostala. Podstatná věc, kterou musí takový vítězný uchazeč mít, je totiž sebejistota a umění pohotově reagovat. A musím se přiznat, že vrcholu v těchto dvou věcech jsem ještě zcela nedosáhla. Nicméně, pracuje se na tom, takže zaměstnavatelé, třeste se!!!


Co se týká té pohotovosti, člověk se musí připravit na otázky, které může dostat na přijímacím pohovoru. Mnohé z nich jsou sepsány na různých webových stránkách věnovaných právě uchazečům. Bohužel je zde velké množství otázek, na které se člověk nemůže připravit a které, upřímně řečeno, podle mě zaměstnavatelé/personalisté užívají někdy jen proto, že si hrají na odbornost a na to, že oni jsou víc.
Moc dobře si pamatuji otázky, nebo situace, které mě naprosto překvapily a proto je zde také popíšu.

První situace: "Tak a teď mi řekněte něco, čím mě ohromíte tak, že už nebudu chtít přijmout nikoho jiného než Vás" Bác! Co na to sakra odpovědět? Je jenom moje fantazie tak přízemní? Samozřejmě, že jsem tehdy nechtěla zůstat úplně zticha a tak jsem na sebe v krátkosti začala pět ódy o tom, jak jsem výborným zaměstnancem apod. Načež se mi dostalo reakce: "A to mě má jako ohromit?". Můj mučitel si očividně situaci užíval. Přijala jsem jeho reakci s úsměvem a s výrazem "chápu, že jde o vtip". Nicméně vím, že v jeho podání to legrace nebyla. Milý pán mě pak obšťastnil historkou, jak jakási uklízečka ohromila na přijímacím pohovoru tím, že začala utírat v kanceláři prach. Já se hlásila na pozici asistentky a opravdu mě nenapadlo, co bych mohla začít předvádět ve firmě, kde ani nepracuji. Jít jim uvařit kafe?!

Druhé překvapení ve formě otázky pro uchazeče mě potkalo v jednom Autosalonu. Jen co jsem přišla, na mě pan šéfík vybalil: "Co jste mi přinesla?". Jediná odpověď, která mě v tu chvíli napadla a kterou mám zažitou, byla: "Sebe". "To mi tady říká každý, co tam máte dál?" zněla odpověď. Tak jsem mu zablekotala něco o tom, že v kabelce mám životopis. A bylo to. Nepřijata. To, že mám praxi a věděla jsem víc než jiné kandidátky bylo vedlejší.


Otázky jako: "A jaké jsou vaše tři nejlepší vlastnosti?", "Co si myslíte, že je Vaše největší slabost?" a podobné si přečetl skoro každý v příručce dobrého uchazeče. Já osobně si myslím, že nemají žádné opodstatnění. Stejně si každý personalista udělá obrázek o účastníkovi na základě prvního dojmu (a proto se osobní setkání dělají) a důležité jsou pouze všeobecné otázky.

Otázky, které jsou při pohovorech nejdůležitější shrnuje i toto vtipně pojaté video ;-)
První věc, se kterou se setká uchazeč na cestě za vysněnou prací je inzerát. Podle všech pravidel odpoví a čeká na reakci. V nejlepším "případě odmítnutí" dostane odpověď, že není pozvaný na osobní setkání, v horším je už v inzerátu uvedeno, že pokud jej nekontaktuje firma do určité doby, nepostupuje a v nejhorším z nejhorších se nedozví nic. Jako by nikdy nic neposlal, odpověď vůbec nedostane. To je věc, která mě opravdu udivuje. Jednak to, že těm příslušným firmám nezáleží na tom, jak jsou vnímány veřejností a druhá a podstatnější, že lidé s pocity méněcennosti se jim vnucují znovu a znovu a bez jakékoli reakce, kterou by mohli obdržet. Bohužel v dnešní době jim nic jiného v podstatě nezbývá.


Pokud se stane ta věc, že z firmy napíšou, že člověk nepostoupil, je to většinou strohá odpověď. "Nebyla jste vybrána do dalšího kola." A basta. Od určité doby jsem se rozhodla, že to tak nenechám a u pozic, ve kterých jsem si byla jistá, že požadavkům vyhovuji dostatečně alespoň na to, aby si mě pozvali na pokec, jsem začala posílat dotazy proč se tak stalo. 


Když jsem to udělala naposled, jednalo se o pozici personálního konzultanta. Požadavky jsem v podstatě splňovala. Jedině "Znalost zákoníku práce" jsem neměla takového ražení, že bych to znala nazpaměť, nicméně během několika dnů se to člověk může "doučit". Na můj dotaz z jakého důvodu jsem nepostoupila, se mi dostalo této odpovědi: " Dobrý den, Váš životopis neobsahuje žádné formální nedostatky. Bohužel Vaše zkušenosti neodpovídají našim požadavkům. Tedy zkušenosti z obchodu(aktivní oslovení klientů, nabízení produktů...) a z personalistky(vedení pohovorů, nábor..), pokročilá znalost AJ, znalost zákoníku práce apod. Dosud jste pracovala spíše v administrativě, což neodpovídá našemu profilu na kandidáta." Můžu říct, že toto mě doslova zvedlo ze židle! Copak si nečetla ta všímavá paní můj životopis? Odpověděla jsem jí: "Dobrý den, děkuji za rychlou odpověď. Vaše rozhodnutí respektuji, nicméně s ním nesouhlasím. V mém životopisu je uvedeno, že mám zkušenosti aktivním telemarketingem (ve kterém nyní pracuji a aktivně oslovuji klienty), s angličtinou, znalosti zákoníku práce a zkušenosti z vedení pohovoru mám ze studia Sociologie." A byla to pravda. Nejvíc mě na tom dostalo to, že prý nemám zkušenosti s telemarketingem! Kdybych tyto zkušenosti neměla, asi bych si nehledala práci. Na tento poslední email už jsem odpověď nedostala. Ke cti této dámě ale budiž to, že vůbec odpověděla. To některé asistentky sice zašlou email stejného charakteru pro všechny, co byli nepřijati, ale když se jich zeptáte na důvod, ani vám neodpoví. No co je tohle za móresy?

A to mě přivádí ke komunikaci všeobecně. Určitě se shodneme na tom, že je důležitá nejen v pracovním procesu. Jak jsem uváděla na začátku, jsou jasně sepsaná pravidla, jak komunikovat se zaměstnavatelem. Dodržují oni nějaká pravidla? Myslím, že mnozí opravdu ne. Při komunikaci s pánem, který po mě chtěl, abych ho "ohromila" jsem si nemohla nevšimnout jeho direktivního stylu: "Schůzka bude tehdy a tehdy", "Dovolujeme si upozornit, že jste byla vybrána do dalšího kola. Dostavte se dne toho a toho". Kde je nějaká snaha o komunikaci?  Myslím si, že věta: "Můžete se dostavit na schůzku dne ...", by byla určitě vhodnější.
Poslední nepříjemně kuriózní věc co se mi stala ve spojitosti s komunikací bylo, když jsem měla jeden den přijet na přijímací pohovor do jiného města. Vstávala jsem kvůli tomu v pět ráno, museli mě odvézt na nádraží. Ráno na cestě mi přišla sms od personalistky, že musí zrušit naše interview a že se mi ozve s dalším termínem. To se samozřejmě nestalo. Musím ještě dodat, že zmíněná firma si mě nyní pozvala na pohovor příští týden. Že se jedná o moje "staré známé" jsem si uvědomila až podle webových stránek, které jsem si zobrazila v rámci přípravy. 


V krátkosti jsem zde popsala většinu situací, se kterými jsem se setkala během těch tří let po škole já. Určitě to spektrum není nejširší a určitě jste se vy, nebo vaši známí setkali s něčím naprosto jiným, co vás trápí. Pokud ano, tak mi to klidně napište. Zapomeňte na to, že ONI jsou něco víc než vy, jen proto, že vám můžou dát práci. Dle mého názoru jsou tyhle pohovory něco jako první rande v pracovní sféře. Snažit by se měli všichni. 


A nakonec nezbývá než dodat, že uvidíme co bude dál. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby někdo vyvěsil inzerát, že hledá personální konzultantku bez praxe a já bych ho ohromila svými zjevnými znalostmi ohledně přijímacího řízení :-)...ale necháme to osudu, protože na ten já věřím ;-)


Můj rok mezi Lvy/My year among Lions



Začalo to z ničeho nic. Nastěhovala jsem se do Pardubic a potřebovala rychle práci. Byla jsem přes rok po škole a za sebou měla pracovní zkušenost z Brna. Odpověděla jsem na nějaký inzerát a oni se mi rychle ozvali. Jednalo se o pozici operátorky. Vždycky jsem si myslela, jak jsou operátoři inteligentní lidé s dobrým platem, kteří pomáhají lidem s; dobitím kreditu, vysvětlením faktury, nastavují se zákazníky modemy po telefonu...Proto jsem neváhala a vrhla jsem se na to. Měla jsem působit na lince, "která pomáhá lidem s technickými problémy, kam se mohou lidé dovolat, když mají dotaz k faktuře a podobně". Dále mi bylo řečeno, že "občas" se z této linky volá aktivně lidem kvůli spokojenosti se službou. To jsem ještě netušila, že to "občas" pro mě bude znamenat průměrně 5 hodin denně, když do toho průměru započítávám i dny, kdy v práci nejsem.
Říká se, že "úmrtnost operátora" je velice vysoká a že se to lidem stane většinou po dvou letech. Já sama jsem na této pozici vydržela přesně jeden rok a jsem na to patřičně hrdá! O to víc ale obdivuji operátory, především z mé bývalé firmy, kteří jsou "na lince" dva roky a více. Myslím tím opravdové operátory a ne ty, kteří mají různě jiné, vyšší pozice v call centru a nevolají každou minutu své pracovní doby.
První věc, která mi způsobila šok je, že jako operátor nejsi nic! Jsi jen figurka na telefonu, která si vyslechne všechny nadávky a nespokojenosti od lidí a nemůže s tím nic udělat. Nemůže říct: "Jasně, tohle a tohle je špatně, já vám s tím pomůžu!" Především ve firmě L. jsou operátoři jen bariéra, která má zachytit a nejlépe zmírnit pocity naštvanosti zákazníka. Ke všemu ve smlouvě má takový operátor v této firmě napsáno: "operátor call centra", takže sice to vypadá, že tě přijmou na pozici do týmu, který se stará o příchozí hovory. když si ale vzpomenou, že potřebují výpomoc jinde, mrknutím oka přesnunou kohokoli na aktivní telemarketing nebo obvolávání stupidních dotazníků. (A těch sem si teda užila!)
Další věc, kterou můžu bez jakékoli nadsázky nazvat ponižující, jsou přestávky. Pokud si chce člověk v L. udělat přestávku, musí se "dovolit". Musí se zeptat, zda může jít na oběd, zda může jít na záchod(!), zda si může skočit pro pití. Je mi jasné, že tohle je z části kvůli tomu, aby se mohly v pořádku odbavovat hovory na lince a všichni třeba najednou neodešli na wc, ale když vezmeme v potaz to, že lidem co volají, by více prospělo to, že pro ně může operátor opravdu něco udělat, než to, že si počkají o minutku déle při čekaní na spojení, tak je to opravdu nesmyslné.
Moderní callcentra, mezi které se chce L. bezpochyby zařadit, rády upozorňují na to, jak dbají na týmovou spolupráci a na to, aby dodržovali moderní principy hodnocení. Před asi půl rokem přijali ve firmě jakousi moderní metodu hodnocení zaměstnanců. Základem je "týmová práce". Principy této metody jsou velice zajímavé a daly by se i dobře využít, to by ovšem v naší firmě L. nesměli využít metodu jen ve svůj prospěch. Jako příklad uvedu to, že do té doby, se bonusy rozdělovaly podle osobních zásluh. Po "převratu" se z jakéhosi neurčitého balíčku peněz na odměny rozdělovaly prašule tak, že se zprůměrovaly měřené hodnoty na každého operátora. Je jedno, že místo práce, kterou dělat měl a která se hodnotila, musel obvolávat zákazníky, podmínky nesplnil a dostal houby.
Vedení společnosti a ani "milé" personalistky asi nikdy nečetli zahraniční studie např. Eltona Maya (Sociolog), který při svém několikaletém výkumu ve Western Eletric Company zjistil, že psychické a sociální podmínky mají na výkon zaměstnanců daleko větší vliv, než fyzické a materiální podmínky.
Vždycky jsem si na pana Maya smutně vzpomněla, když jsme si nesměly ani povídat s kolegyní, ve chvíli, kdy zrovna "nikdo nevolal" a když jsem vyjímečně nebyla přihlášena na aktivním telemarketingu a musela vytáčet. "Nebavte se spolu, vypadá to blbě" řekl nám jednou nejmenovaný vedoucí směny, který samozřejmě považuje sociální vědy za ostudu lidstva.
No a dostáváme se k mému oblíbenému tématu...: Angličtina. Je to už tak. Jsme sice malá republika, ale žijí tu s námi. Cizinci. A teď přichází to hlavní: Využívají i služeb v ČR a volají na zákaznické linky. A kámen úrazu: protože firma L. myslí hlavně na sebe, kurzy angličtiny poskytuje pouze teamleaderům, kteří zásadně anglický hovor nepřevezmou. V době, kdy jsem zde pracovala, jsem byla jediná, která je schopná (a ochotná) anglický hovor odbavit. Neměla jsem za to nic jiného, než vděčnost kolegyň, kterým se ulevilo, že jim neklesne hodnocení, když budou mít dlouhý hovor buď s tichem, anebo s neurčitým vysvětlováním, že někomu nerozumí. 

Možná to vypadá, že na tuto firmu jen házím hnůj. Musím přiznat, že mi přinesla dvě dobré věci. Tou první je komunikace, o které bych chtěla sepsat samostaný článek a tou druhou jsou lidé, které jsem tu většinou potkala na těch nejnižších pozicích. 

Zdroj:http://www.thefastertimes.com
 Nikdy nebudu litovat, že jsem mezi Lvy rok pracovala, protože jsem měla možnost poznat tyto úžasné lidi. 

Samozřejmě, že jsem zde neplánovala zůstat celý rok. V různých intervalech jsem hledala jinou práci, nicméně osud tomu chtěl, že se naskytly vždy nějaké překážky, které mě donutily zůstat. Naposled jsem se pokusila odejít v červnu, kdy jsem dokonce sepsala výpověď. Žádnou určitou nabídku jsem ale neměla, a tak jsem kývla na nabídku účastnit se "outsourcingu" do jedné větší společnosti do konce roku 2011. Absolvovala jsem školení a pak byla moje opětovná naivnost a důvěřivost vyléčena. Práce byla opakem toho, co jsme měli původně dělat, hodnoty, které se měly splňovat byly také zcela odlišné. Po krátkém váhání jsem se tedy rozhodla vrátit na původní místo a "přečkat" do konce smlouvy. Bůh mi žehnej, že jsem to udělala, protože včera jsem zjistila, že slibovaná spolupráce firmem při outsourcingu nebyla vůbec domluvená do konce roku, ale jen do konce října a některým zaměstnancům naši milí Lvové oznámili, že pokud se vrátí zpět, budou mít nižší plat a budou volat jen aktivní nabídky. Jako protidohodu - "ke vší spokojenosti" jim navrhli sepsání "Dohody o ukončení pracovního poměru". No, řekla bych, že šlo přímo o vyhrožování! Prý je budou žalovat...Tak to každopádně držím zaměstnancům palce...

Moje urputná cesta životem v call centru skončila včera úderem poledne. Odnáším si spoustu kontaktů na ostatní, kteří se ještě odhodlávají k opuštění této jámy lvové a plnou hlavu nápadů, jak by se dalo call centrum vést ke spokojenosti jak klientů v rámci firem, tak zaměstnanců.

Že bych zašla za panem ředitelem a přinesla mu pár dílů seriálu Outsourced?  

Nosy/Noses

První věc, která mě napadne, když přijde na moji oblíbenou "věc", kterou se liším od ostatních je, že se ráda dívám lidem na nosy! Sama nevím, kdy jsem přišla k tomu, že mě na lidech tak fascinují nosy, ale je to tak. Možná tou první vlaštovkou byl hokejový brankář Hnilička, který mě zaujal právě tím jeho zlomeným nosem... Nos je vlastně hrozně důležitá věc, potřebujeme jej k dýchání a mnohdy je to dominanta našeho obličeje. Nos se nachází v hodně příslovích, rčeních. Moje oblíbené jsou např.: dávat si do nosu, vodit někoho za nos, něco mu přeletělo přes nos, ohrnovat nad něčím nos a další... Hodně lidí je se svým větším nosem nespokojeno, dávají si ho upravovat, zmenšovat a vůbec si neuvědomují, že tím ztrácí sebe sama, svoji identitu. Vždyť se jim změní výraz obličeje!

"Nejkrásnější nos" podle mě je pořádně velký a také patřičně zalomený. Jeho majitelem může být žena, muž, dítě... Takové nosy mě prostě fascinují... I proto si myslím, že jakékoli úpravy takového pěkného velkého nosánku, jsou nevhodné. Majitelé velkých nosů jsou i velmi charismatičtí. Aspoň pro mě.
Já sama mám bohužel jen "takovů bambulu" - je to ale dobré v tom ohledu, že aspoň nemusím obdivovat sama sebe a nebude ze mě nafoukaná osoba.

Možná si říkáte, jestli se lidmi s "panem Nosem" obklopuji i v soukromí anebo jestli se jen kochám, když takového člověka potkám. A pravda je někde uprostřed. Musím poznamenat, že spousta mých přátel má nádherný nos, který jim při vhodných příležitostech ráda pochválím, ale není to důvod, proč bych si je za přátele vybrala. Spíš si myslím, že osud mi je přivál do cesty proto, abych se na nosy mohla podívat častěji. A když někde náhodou potkám "nosáče", mám velkou radost a zlepší mi to náladu.
A co můj přítel, drahý, "muž" (ještě jsem nepřišla na to, jak ho nazývat, aniž bych použila jméno - ale možná P. bude to pravé)? Takže můj P. má ten nejkrásnější nos na světě a vůbec to není žádná skoba a není velký a ani zlomený.Je jeho a to je to hlavní.

A co vy? Znáte nějakého zajímavého nosáče? Máte rádi své nosánky?

První příspěvek / The first post

Zdravím, 
toto je můj druhý "první příspěvek" na blogu během týdne. Doufám, že už u toho i zůstane. Jsem ráda, že jsem se zase dostala k psaní. Jako malá holka jsem psaním trávila spoustu času, psala povídky, básničky a podobně. Teď to sice nevidím na něco podobného, ale ráda bych semtam napsala něco co mě potkalo, zaujalo, naštvalo...
A taky na začátek prosím, omluvte mé počáteční nedostatky. Budu na nich pracovat.

Hi, 
this is my second "first post " in my blog during one week. I hope it will stays at that. I am happy that iam "in writing" again. When i was younger i spent a lot of time with writing poems, stories etc. Now, i would like to write some post about situation that happend to me, or about things i like or hate. And i hope i can improve my english with writing this translations ;-)