A svět je naruby

A svět je naruby..... Nemyslím tím tu pohádku o babičce, která něco provedla a na základě toho se celý svět obrátil naruby, takže chodili po stropě a tak....
Svět je naruby protože...

Zdroj: upc.cz

...v práci mě to baví - musím napsat zatím, protože člověk nikdy neví.....:)

... dělám v IT!!!!

... (a zase ta práce)...mojí prací je psaní!!! Sice jde o články, které musím napsat, čili mnohdy nemám na výběr...ale píšu! A můžu popustit uzdu své fantazii a používat pestrobarevné slovní spojení a věty, které zní tak vznešeně :-)

Zdroj: www.cestovatel.cz

... každý den musím chodit do práce po MOSTU. (Ten kdo mě zná, ví, že se mostů bojím...)

... máme v práci víc chlapů než ženských....

... nemusím nikomu (v práci) říkat, psát - že jdu na záchod ....

... se mi líbí jedna raperská píseň....(doufám, že nebudu ukamenovaná, pokud jsem se ve stylu spletla :) )

... mě přešla chuť na cukroví...

... jsem dokázala zanotovat tu píseň židovského sboru z Nabucca

Zdroj: www.retalpro.cz

Zdroj: wikipedia

... nám opravili zámek v Lednici a vypadá jako z pohádky!!!

... jsem se přistihla....že někdy pomyslím na slovní spojení "přijdu dýl" - ale z huby jsem ho naštěstí nikdy nevypustila :) (Moraváci mi snad tento myšlenkový prohřešek prominou :-) )

Kniháček

Jsem vášnivý kniháček.

Ptáte se, co to vůbec znamená? Je to moje osobní označení pro milovníka knih. Slovo knihomol mi totiž vůbec nepřijde pěkné a natož vystihující slovo. Je pravda, že o mě rodiče pořád prohlašovali: "Elík je knihomol". A tím chtěli vysvětlit vše. To, že vím, co bych neměla, to, že trávím víc času v knihovně než doma, to, že nejsem nějak dobrá ve sportech.

Zdroj: http://weblogs.sun-sentinel.com

Knihy miluju. Miluju jejich vůni, miluju to vzrušení při čtení prvních řádků knihy, miluju její tvar, jsem nadšená, když knihu dostanu jako dárek. U knih, které mě upoutaly více než ostatní si budu navždy pamatovat ten pocit, který jsem měla po jejich přečtení.

Nepamatuju si svou první knihu, ale vím, že Honzíkova cesta mě neupoutala, Děti z Bullerbynu mě rozesmávaly a po Malém princi jsem dlouho toužila. Když mi bylo asi tak deset, rozhodla jsem se jednu knihu přečíst za jeden den. Byla to Luisa a Lotka. V knihách jsem dovedla ležet, s knihou jsem seděla, stála, četla jsem za chůze, na svém tajném místečku na posledním schodu...

Knihy si vybírám. Nedokážu číst všechno. Přečtu první stránku a pokud mě nezaujme, většinou má autor smůlu. Samozřejmě výjimka potvrzuje pravidlo a proto například nikdy nezapomenu na knihu Komu zvoní hrana, která byla součástí povinné četby a která mě naprosto nezaujala na prvních stránkách. Toho, že jsem překonala své předsudky, rozhodně nelituji.

Zdroj: http://www.sodahead.com/

Před několika dny jsem objevila Kniháčkovskou sociální síť. A naprosto mě nadchla! Člověk se může přihlásit pomocí Facebooku (jak jinak, že, v dnešní době) a hodnotit knihy, které přečetl, debatovat s ostatními čtenáři a sbírat inspiraci. Já sama mám většinou velký problém najít něco, co bych chtěla číst jen tak a proto jsem ráda za každý tip, který dostanu. Takže, pokud nějaký takový máte, sem s ním!

A pokud se chcete přidat k nám, kniháčkům, stačí se podívat na BookFan.

A je to tady ....

Zdroj: http://www.linziehunter.co.uk

A je to tady. V pondělí nastupuju do nové práce. Mísí se ve mě pocity nadšení, očekávání a zároveň nervozity a strachu. Už několikrát jsem měla sen, že jsem: zaspala, šla na špatné místo, že mě někdo zdržel a já tak nedošla včas první den do práce. Je to docela ironie. Člověk se připravuje na pohovor, vyfikne se, přesvědčuje sebe i ostatní, že je nejlepší pro danou pozici...A pak ho přijmou a stane se to, že čím víc se to blíží, tím je nervóznější...

Tak jsem si vyhledala na internetu rady, co dělat/nedělat první pracovní den.

Máte: přijít včas, pěkně se obléci, naslouchat, zapisovat si, usmívat se a být milí a nechat si svůj názor zatím pro sebe

Nemáte: přijít pozdě (zaspat, jet na špatné místo..), obléct si minisukni a výstřih, povídat hned detaily o sobě a tom, co vám vaří babička, když se stavíte na oběd, všechny hned zasvětit do toho, jak to tam mají blbě udělané, jo a nosit hruštičky ala Hujer. 

Zdroj: http://thegloss.com

Myslím si (na základě toho, že je to třetí zaměstnání, kam nastupuju), že by si člověk měl první den hlavně zabalit sebou věci, které by mohl potřebovat. A to: papírové kapesníčky (my ženy víme proč), láhev s vodou (nikdy nevíte, jestli si budete mít možnost si zajít někam pro pití), tužku, malinký bloček na poznámky, nějakou sušenku, případně ovoce, které se nerozmačká (jablko) a nějaký časopis/knihu (v případě, že nebudete pozváni na společný oběd nebo se ho nebudete chtít účastnit (což nedoporučuju!), tak se bude hodit pro zvednutí nálady). 

Je dobré juknout na webovky, na nějaké aktuality o firmě, abyste mohli rozvinout duchaplnou konverzaci ;-) Mě například potěšilo, že "naše firma" podporuje Tyflocentrum, což by mohlo být společné téma, protože jsem o zrakově postižených psala bakalářku. 

První den je vždy jen jednou, a to, jak se člověk uvede, to ho bude provázet. Proto raději zapomeňte, vtipní, obratní, rychlí, soutěživí a zkuste se převážně usmívat a být milí na ostatní. A to hlavní: dobře se na to vyspěte - nejlépe do růžova.

Zdroj: http://dafdoo3ah-diary.blogspot.com

Tak doufám, že stejně jako já, i vy budete po prvním dnu tančit tanec vítězství:

Láska je jen slovo

Člověk za život může přečíst spoustu knih. Některé jsou přečteny povinně ve škole, jiné jsou přečteny jen tak "z nudy" na letní dovolené, u jiných člověk tři sta stran doufá, že se mu kniha začne líbit, k některým se člověk rád vrací celý život. A pak jsou tu knihy, které čtete jedním dechem, v sedě, ve stoje, na zastávce autobusu, v koupelně, než se vám napustí vana, před začátkem vyučovací hodiny. Jsou to knihy, jež dočtete a pak ještě dlouho přemýšlíte o příběhu, o tom, jak vás to zasáhlo, protože knihu nemůžete dostat z hlavy. Takových knih není mnoho. A já bych si ráda takto uchovala vzpomínku na ty, které mě zasáhly.

Zdroj: http://www.pinktaxiblogger.com

Poslední knihou, která mi tohle udělala, byl román "Láska je jen slovo" od Johannese Maria Simmela. Vůbec nepatří do kategorie těch sladkobolných romantických knih, jak by mohl mnohým napovídat název, ale o lásce samozřejmě pojednává.

Čím na mě udělala takový dojem a o čem vůbec je?

Především tím, že hned na začátku knihy jsme se dozvěděli, že hlavní hrdina Oliver zemřel. Policista, který má vyšetřovat jeho smrt, dostává do rukou jeho deník. Tento deník byl odeslán do nakladatelství a měl být vydán jako kniha "Láska je jen slovo". Kniha začíná prologem a popisuje místo smrti Olivera. Tato kniha si mě získala už po přečtení první stránky, tím, že děj začínal koncem a já přesto celou knihu doufala, že to bude jinak...

Děj knihy je situován do poválečného Německa a autor nám ukazuje především názory mladých lidí na situaci tehdejší společnosti. A společně s deníkem Olivera, který je samozřejmě psaný v ich-formě a tvoří podstatnou část Simmelovy knihy, se můžeme stát součástí tohoto neobyčejného příběhu.

Zdroj: http://confessionsofthediarist.tumblr.com

Jednadvacetiletý Oliver přijíždí do posledního internátu v Německu, ze kterého ještě nebyl vyhozen. Internáty opouští natruc svému otci, který se k němu nezachoval hezky. Na cestě do internátu se seznámí s Verenou Lordovou, která je o 12 let starší než on a je to žena Manfreda Lorda, který spolupracoval s Oliverovým otcem. Do Vereny se rychle zamiluje a začnou se tajně scházet. Jejich vztahu ale okolnosti nepřejí. Stanou se oběťmi vydírání a když se i Verenin manžel nakonec dozví pravdu, pohrozí jim tím, že jim zničí společný život tak, že nenajdou práci a ocitnou se v chudobě.

A to, jak se Verena rozhodla, jak zemřel Oliver a další podrobnosti sem raději nenapíšu, kdyby někdo z vás se chtěl vydat do Frankfurtu s Oliverem a Verenou, zjistit si to sám ;)

Tuto knihu jsem četla zhruba před dvěma lety. Nepamatuju si příběh do detailu, nikdy ale nezapomenu na ten pocit, který jsem měla po přečtení této knihy. A to je podle mě tím nejlepším hodnocením pro autora. Tohle nepřekoná ani stylistická dokonalost, či aktuálnost knihy. Nevěříte? Přečtěte si to ;-)

Zdroj: http://www.designmagazin.cz/umeni/

 A na závěr ukázka z úvodu knihy:

První zmizelo pod sněhem slovo nikdy… jako druhé zapadalo slovo stále…

List, na kterém byla napsána tato slova, se zachytil o třísku trčící z podlahy v místnosti ve věži. Tak odolával průvanu mezi okenními otvory ve starém zdivu. Krystalky sněhu se snášely na podlahu zamazanou od krve. Prkna byla stará, krev na nich čerstvá, mladá, vlhká a teplá. Prkna byla stará jako černé střešní trámy, jako hrubé, neforemné kameny ve zdivu a jako zpuchřelé točité schody, rovněž potřísněné krví. Nejstarší z toho všeho byla věž. Mnoho set let stará. Starší než křesťanství v této zemi.

Slovo zapomenout… a na jiném místě listu slova celým svým srdcem… teď přikrýval sníh, přikryl ale i jméno, jímž byl podepsán dopis. Nerovné řádky byly psány chvatnými tahy běžného ženského rukopisu. Ve velkém strachu, ve velkém spěchu nebo ve velkém zoufalství musel být napsán vzkaz, který tu sníh pohřbíval, bezhlesně a tiše.

Str. 1 (prolog); nakladatelství Práce, Praha, rok vydání 1991

moje YES etapa :)

Hned na začátku tohoto článku chci napsat, že to není úplně moje originální myšlenka (nejdříve se tato problematika řešila ve filmu Yes Man a do ženské podoby si jej převedla moje oblíbená autorka blogu Renata Francová), nicméně protože je to opravdu ze života, potkalo to i mě a tak jsem se chtěla rozepsat o tom, jak mě to nadchlo :-)

Ve filmu, který vznikl v roce 2008 jde o to, že se hlavní hrdina přidá do nějaké organizace, která podněcuje své členy, aby na všechno, co je potká, říkali ano. "Ne je zapovězené slovo!". Hlavní hrdina se pak stane šťastnějším, dostane lepší práci (aspoň myslím) a získá dívku svých snů. A jak říkám já i Renata, pokud budete říkat ANO :) tak se váš život stane zábavnějším a přinese vám to nevídané zkušenosti.

Nemůžu sice přesně časově určit, kdy jsem s touto "filosofií" začala, ale můžu potvrdit, že za poslední dobu jsem zkusila spoustu nových věcí, ke kterým bych se díky své obvyklé lenosti nedostala. A jsem tomu ráda.

A abych nebyla tajemná jako hrad v Karpatech, uvedu i pár příkladů. Půjdeme pěkně pozadu, takže začnu s dneškem. Volal mi přítel, ať si jdu zahrát badminton, protože mu odpadl spoluhráč. Já byla zrovna po příchodu domů, připravená si lehnout na kanape a pustit si nějaký příjemný seriál, když v tom mě osvítila asi dobrá vůle a já mu na to řekla: "Ano". Nevím, jestli byl v tu chvíli víc překvapený on než já (chápej, že jsem totální nesportovec + navíc lenoch), každopádně to stálo za to. Mám nacvičené podání a jsem připravena i příště vyrazit mezi tu bandu potících se mužů.

Ano jsem řekla i před rokem když se mnou chtěl vytvořit soutěžní dvojici ve stolním fotbálku (opět chápej, že jsem nesportovní a levačka z obou stran :-) ). Nyní jsem již nedílnou součástí pravidelných turnajů, hrajíc sice pořád stejně komicky, nicméně jsem zapadla do komunity a vyskytuju se pravidelně v té výborné společnosti ostatních hráčů.

Ano jsem řekla i sama sobě při tvorbě tohoto blogu, díky kývnutí jsem měla na sobě před týdnem poprvé v životě halloweenský kostým, upekla jsem první muffin, získala novou práci (!), včera objevila výbornou kavárničku s hustou čokoládou a před chvílí jsem se domluvila, že se dáme s panem domácím na zdravou stravu! A co je hlavní, líbí se mi to. 

Jak jsme se učili v hodinách komunikace, ANO je základní pozitivní slovo! Pokud budeme používat pozitivní slova, budeme mít pozitivní myšlení a i náš život nám bude přinášet více radosti. 

Takže neváhejte a zkuste to taky, řekněte jednou ANO (samozřejmě je to na pováženou pokud potkáte třeba ty dámy se Strážnou věží nebo podezřelé pouliční prodejce paušálů).

Chuťové vzpomínky na filmy a seriály

Paměť je pro člověka velice důležitá. Slouží k uchovávání informací. Když se někdy člověku stane, že o paměť přijde, nastane velký zmatek. Je několik druhů paměti. Ta, o které jsem chtěla napsat pár slov a která mě provází životem, je moje smyslová paměť a konkrétně chuťová. Anebo spíš to jsou vzpomínky na filmy a seriály spojené s jídlem (to zní ale mnohem primitivněji). Je to prostě věc, která mě provází životem. Jak říká mamka: "Na blbosti, to jsi kadet." :-)

Zkrátka a dobře, některá jídla (když je vidím a jím) ve mě vyvolávají (nostalgické) vzpomínky :-)

Třeba čerstvé rohlíky. Když je jím, vzpomenu si na seriál Škola Zlomených srdcí.

Tento seriál začínal vždycky kolem třetí hodiny odpoledne a to přišla domů mamka a měla čerstvé rohlíky na odpolední svačinu.

Dalším jídlem je sladký popcorn. Ten jsem poprvé (a naposled!)jedla u filmu: Trable s opičkou.

Poslední film, který si vybavuju ve spojitosti s jídlem je český film Medvídek, u kterého jsem poprvé jedla sýrové nachos (a pak jsem také byla patřičně upatlaná)

Omluvte kapánek primitivnější téma (než obvykle), ale potřebovala jsem si to někam zapsat. To víte, paměť už mi tolik neslouží a bude to jen horší a horší! ;-)

Romantika

Zdroj: http://www.mujdum.cz

Romantika!

Co se vám vybaví, když se řekne tohle slovo?

Někomu se vybaví ten přiblblý vtip o Romanu Tyčkovi (znáte?), někdo si představí vanu plnou pěny, svíčky kolem postele plné růží, nápadníka zpívajícího serenádu za úplňku. Romantika je krásná věc i pro mě, ale musím přiznat, že maximálně ve filmu. Ve skutečnosti dávám více přednost realitě. Tomu, když mi lidé ukazují, že mě mají rádi tím způsobem, že se ke mě chovají hezky v každé situaci a nejen určitý den, kdy se zapálí svíčky a někdo prohlásí "Zlato, uděláme si večer romantiku, jo?" Někdy je holt romantika přeceňovaná. 

Ve slovníku cizích slov je uvedeno, že romantika jsou představy plné neobyčejnosti, fantazie. Nemůžu o sobě říct, že nejsem snílek. Jsem. Přesto si opět troufám říct, že mám raději skutečnost, protože bych chtěla aby se můj sen stal skutečností :-)

Romantika je odvozena od Romantismu. Ten se objevil na konci 18. století, aby reagoval na monopol rozumu. Romantismus staví na citu, individuálním prožitku a trýzněné duši. A právě ta trýzněná duše je to, co mi romantiku připomíná nejvíce. Je to smutek, nenaplněná láska, tragický osud. Veselé věci pro mě vyjadřují štěstí, radost, ale ne romantiku. To možná vystihuje fakt, proč tolik ženy řeší vztahy a jsou z nich smutné. Je totiž romantické plakat nad svým milým! A když ne nad současným, tak nad tím minulým, který odešel. 

Zdroj: http://www.photonature.cz

Když chci ze světa mnohdy kruté reality uprchnout, vezmu si knihu, pustím si film, hudbu. Samozřejmě, že vše z kategorie romantických. A ono to pomáhá. Nabažím se jí a můžu se dál zabývat starostmi všedního dne.

Když jsme u těch filmů, za jednu z nejromantičtějších scén považuji tuto:

Za nejznámějšího českého básníka romantismu je považován Karel Hynek Mácha. Je to prakticky symbol romantiky. U jeho sochy se scházejí zamilovaní na schůzkách po celé jaro a léto, a jeho báseň Máj je synonymem pro romantično. Nebo alespoň do té doby, než si člověk dá dvě a dvě dohromady (Máchovy deníky a Máj), a pak už jen nestačí zírat, jaký byl ten romantický človíček vlastně nestyda. Tím chci říct to, že přes veškerou romantiku sloužící k zaujetí snících žen, je tu vždy ta základní a realistická potřeba muže :)

Nastal listopad, barevný podzim, čas romantických duší je tady, tak si napusťte vanu (nepíšu napusťme, protože já ji nemám), zapalme svíčku a sněme ;-) a když budete mít čas, dejte mi vědět, jak romantiku vnímáte zase vy....

A na závěr mi stačí jen říct: Chci o romantice snít, ale nemusím ji mít! ;-)