Každý musí v něco věřit. Nemusí to být ryze náboženského ražení - aneb jak praví klasik " Jsem ateista, díkybohu". Člověk může věřit v boha, ve více bohů, v satana, ve svoje schopnosti, v osud...
Myslím, že se můžu zařadit do poslední skupiny. V boha jsem nikdy nevěřila, nepočítám situace, kdy jsem zkoušela prosit jako dítě neviditelnou sílu, aby mi pomohla s nějakým problémem. Věřit na osud, věřit osudu nebo vůbec si uvědomovat, že podle mě nějaký osud je, jsem začala teprve nedávno.
Myslím, že všechno co se stane, má svůj smysl. Všechno nějak ovlivní náš život a posune nás dál. Ráda přemýšlím nad všemi těmi situacemi, které mi osud zavál. Ráda čtu knihy o osudu a miluju osudové filmy. Obzvláště Osudový dotek. Ten je mi osudový ještě tím, že mě na něj chtěl někdo sbalit. A osud tomu chtěl, že se mu to povedlo i bez toho filmu :)
Myslím, že nikdy nevymažu ty situace, které mohly ovlivnit můj život tak, že by se vydal jiným směrem. Ale věřím, že to co se má stát, stane se... a já bych stejně byla tam kde jsem. Vcelku spokojená se životem, pořád něco plánující, zdokonalující, pořád stejná.
A ptáte se, co mi osud přinesl?
..............ale to byste mi stejně nevěřili ;-)
Evík: Tak to máme trochu podobné. Já jsem taky nikdy nevěřila v Boha. Představa osoby, která je nade vším, pro mě byla dost nepochopitelná. Chápala bych možná lépe nějakou všeprostupující energii, apod. Proto jsou pro mne pochopitelnější východní směry s pránou nebo energií čchi. Ony taky říkají, že člověk se rodí s určitým posláním a okolnosti v jeho životě ho vedou k tomu, aby si to poslání plnil. Nestotožňuju se plně se žádným myšlenkovým směrem, ale na tom, že vše zlé, je i k něčemu dobré, něco bude. Třeba kamarádce umřela maminka, což je na jednu stranu strašné, ale na druhou stranu, kdyby se to nestalo, tak je z ní dnes naprosto jiný člověk a zvolila by i jiné povolání než má, takže svět by přišel o jednoho empatického odborníka přes lidské duše.
OdpovědětVymazat