Strasti účastníka přijímacích pohovorů

Přijímací pohovor. Určitě ho každý z nás pracujících už někdy zažil. Má sloužit k tomu, aby si budoucí zaměstnavatel vybral toho nejvhodnějšího kandidáta a zároveň (a na to mnozí zapomínají!), aby si uchazeč vybral vhodného zaměstnavatele.

Zdroj:http://www.german-business-etiquette.com/19-job-interview.html

Během mé krátké "kariéry" uchazeče o zaměstnání jsem přečetla různé návody co dělat, co nedělat, jak se oblékat, jak pozdravit, jak napsat motivační dopis, jak se dívat na personalistu, abych byla vybrána jako budoucí zaměstnanec. Po těchto zkušenostech můžu naprosto bez nadsázky říct, že považuji můj styl za vytříbený. Dovedla bych dát mnoho rad těm méně zkušeným. A v ideálním případě dostat tu vysněnou práci. Přesto je tu velké ALE. Já ještě tu vysněnou PRÁCI nedostala. Podstatná věc, kterou musí takový vítězný uchazeč mít, je totiž sebejistota a umění pohotově reagovat. A musím se přiznat, že vrcholu v těchto dvou věcech jsem ještě zcela nedosáhla. Nicméně, pracuje se na tom, takže zaměstnavatelé, třeste se!!!


Co se týká té pohotovosti, člověk se musí připravit na otázky, které může dostat na přijímacím pohovoru. Mnohé z nich jsou sepsány na různých webových stránkách věnovaných právě uchazečům. Bohužel je zde velké množství otázek, na které se člověk nemůže připravit a které, upřímně řečeno, podle mě zaměstnavatelé/personalisté užívají někdy jen proto, že si hrají na odbornost a na to, že oni jsou víc.

Moc dobře si pamatuji otázky, nebo situace, které mě naprosto překvapily a proto je zde také popíšu.

První situace: "Tak a teď mi řekněte něco, čím mě ohromíte tak, že už nebudu chtít přijmout nikoho jiného než Vás" Bác! Co na to sakra odpovědět? Je jenom moje fantazie tak přízemní? Samozřejmě, že jsem tehdy nechtěla zůstat úplně zticha a tak jsem na sebe v krátkosti začala pět ódy o tom, jak jsem výborným zaměstnancem apod. Načež se mi dostalo reakce: "A to mě má jako ohromit?". Můj mučitel si očividně situaci užíval. Přijala jsem jeho reakci s úsměvem a s výrazem "chápu, že jde o vtip". Nicméně vím, že v jeho podání to legrace nebyla. Milý pán mě pak obšťastnil historkou, jak jakási uklízečka ohromila na přijímacím pohovoru tím, že začala utírat v kanceláři prach. Já se hlásila na pozici asistentky a opravdu mě nenapadlo, co bych mohla začít předvádět ve firmě, kde ani nepracuji. Jít jim uvařit kafe?!

Druhé překvapení ve formě otázky pro uchazeče mě potkalo v jednom Autosalonu. Jen co jsem přišla, na mě pan šéfík vybalil: "Co jste mi přinesla?". Jediná odpověď, která mě v tu chvíli napadla a kterou mám zažitou, byla: "Sebe". "To mi tady říká každý, co tam máte dál?" zněla odpověď. Tak jsem mu zablekotala něco o tom, že v kabelce mám životopis. A bylo to. Nepřijata. To, že mám praxi a věděla jsem víc než jiné kandidátky bylo vedlejší.


Otázky jako: "A jaké jsou vaše tři nejlepší vlastnosti?", "Co si myslíte, že je Vaše největší slabost?" a podobné si přečetl skoro každý v příručce dobrého uchazeče. Já osobně si myslím, že nemají žádné opodstatnění. Stejně si každý personalista udělá obrázek o účastníkovi na základě prvního dojmu (a proto se osobní setkání dělají) a důležité jsou pouze všeobecné otázky.

Otázky, které jsou při pohovorech nejdůležitější shrnuje i toto vtipně pojaté video ;-)

Zdroj: Youtube

První věc, se kterou se setká uchazeč na cestě za vysněnou prací je inzerát. Podle všech pravidel odpoví a čeká na reakci. V nejlepším "případě odmítnutí" dostane odpověď, že není pozvaný na osobní setkání, v horším je už v inzerátu uvedeno, že pokud jej nekontaktuje firma do určité doby, nepostupuje a v nejhorším z nejhorších se nedozví nic. Jako by nikdy nic neposlal, odpověď vůbec nedostane. To je věc, která mě opravdu udivuje. Jednak to, že těm příslušným firmám nezáleží na tom, jak jsou vnímány veřejností a druhá a podstatnější, že lidé s pocity méněcennosti se jim vnucují znovu a znovu a bez jakékoli reakce, kterou by mohli obdržet. Bohužel v dnešní době jim nic jiného v podstatě nezbývá.


Pokud se stane ta věc, že z firmy napíšou, že člověk nepostoupil, je to většinou strohá odpověď. "Nebyla jste vybrána do dalšího kola." A basta. Od určité doby jsem se rozhodla, že to tak nenechám a u pozic, ve kterých jsem si byla jistá, že požadavkům vyhovuji dostatečně alespoň na to, aby si mě pozvali na pokec, jsem začala posílat dotazy proč se tak stalo. 


Když jsem to udělala naposled, jednalo se o pozici personálního konzultanta. Požadavky jsem v podstatě splňovala. Jedině "Znalost zákoníku práce" jsem neměla takového ražení, že bych to znala nazpaměť, nicméně během několika dnů se to člověk může "doučit". Na můj dotaz z jakého důvodu jsem nepostoupila, se mi dostalo této odpovědi: " Dobrý den, Váš životopis neobsahuje žádné formální nedostatky. Bohužel Vaše zkušenosti neodpovídají našim požadavkům. Tedy zkušenosti z obchodu(aktivní oslovení klientů, nabízení produktů...) a z personalistky(vedení pohovorů, nábor..), pokročilá znalost AJ, znalost zákoníku práce apod. Dosud jste pracovala spíše v administrativě, což neodpovídá našemu profilu na kandidáta." Můžu říct, že toto mě doslova zvedlo ze židle! Copak si nečetla ta všímavá paní můj životopis? Odpověděla jsem jí: "Dobrý den, děkuji za rychlou odpověď. Vaše rozhodnutí respektuji, nicméně s ním nesouhlasím. V mém životopisu je uvedeno, že mám zkušenosti aktivním telemarketingem (ve kterém nyní pracuji a aktivně oslovuji klienty), s angličtinou, znalosti zákoníku práce a zkušenosti z vedení pohovoru mám ze studia Sociologie." A byla to pravda. Nejvíc mě na tom dostalo to, že prý nemám zkušenosti s telemarketingem! Kdybych tyto zkušenosti neměla, asi bych si nehledala práci. Na tento poslední email už jsem odpověď nedostala. Ke cti této dámě ale budiž to, že vůbec odpověděla. To některé asistentky sice zašlou email stejného charakteru pro všechny, co byli nepřijati, ale když se jich zeptáte na důvod, ani vám neodpoví. No co je tohle za móresy?

A to mě přivádí ke komunikaci všeobecně. Určitě se shodneme na tom, že je důležitá nejen v pracovním procesu. Jak jsem uváděla na začátku, jsou jasně sepsaná pravidla, jak komunikovat se zaměstnavatelem. Dodržují oni nějaká pravidla? Myslím, že mnozí opravdu ne. Při komunikaci s pánem, který po mě chtěl, abych ho "ohromila" jsem si nemohla nevšimnout jeho direktivního stylu: "Schůzka bude tehdy a tehdy", "Dovolujeme si upozornit, že jste byla vybrána do dalšího kola. Dostavte se dne toho a toho". Kde je nějaká snaha o komunikaci?  Myslím si, že věta: "Můžete se dostavit na schůzku dne ...", by byla určitě vhodnější.

Poslední nepříjemně kuriózní věc co se mi stala ve spojitosti s komunikací bylo, když jsem měla jeden den přijet na přijímací pohovor do jiného města. Vstávala jsem kvůli tomu v pět ráno, museli mě odvézt na nádraží. Ráno na cestě mi přišla sms od personalistky, že musí zrušit naše interview a že se mi ozve s dalším termínem. To se samozřejmě nestalo. Musím ještě dodat, že zmíněná firma si mě nyní pozvala na pohovor příští týden. Že se jedná o moje "staré známé" jsem si uvědomila až podle webových stránek, které jsem si zobrazila v rámci přípravy. 


V krátkosti jsem zde popsala většinu situací, se kterými jsem se setkala během těch tří let po škole já. Určitě to spektrum není nejširší a určitě jste se vy, nebo vaši známí setkali s něčím naprosto jiným, co vás trápí. Pokud ano, tak mi to klidně napište. Zapomeňte na to, že ONI jsou něco víc než vy, jen proto, že vám můžou dát práci. Dle mého názoru jsou tyhle pohovory něco jako první rande v pracovní sféře. Snažit by se měli všichni. 


A nakonec nezbývá než dodat, že uvidíme co bude dál. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby někdo vyvěsil inzerát, že hledá personální konzultantku bez praxe a já bych ho ohromila svými zjevnými znalostmi ohledně přijímacího řízení :-)...ale necháme to osudu, protože na ten já věřím ;-)